Noc stíní kraj, jenž zasněžen,
svou hvězdnou perutí,
spí řeky v šperku zmrzlých pěn,
ční olše bez hnutí.
Tak zesnulá, tak mlčící
zem v šíř i do dálky,
a v příštím zase měsíci
z ní vzejdou fialky!
I halí šírý světa hrob
sníh, rouška přehebká,
ach — hrob! než, tomu za všech dob
je sestrou — kolébka.
Zem neumřela, dřímá jen
a síly slučuje,
když jara sen je vybájen,
pak v azur vesluje —
klid — blahoplodná svatyně,
v ní zem se chystá kvést,
a když si hoví nečinně
i tehdy činna jest!