Spí krajina; led svítí hladkým třpytem,
sníh myriady drobných tají hvězd,
v tom rámci jako z bílých růží svitém
ta naše zem jak krásná, mrtvá jest.
A pod tou stuhlou, němou bílou skrání
sen klíčí touhy plný o jaru,
jak duší mladých tajné horování,
než projeví se ve slov útvaru.
Vše čas má svůj, a přípravy své dlouhé,
i lidský čin, i vrstva nových hor,
i motýlovo zakuklení pouhé —
a k zušlechtění spěje všechen tvor.
Ač pozvolným se zdá ten postup pracný,
že vskutku nutno víry hluboké,
květ důmyslu a umu tak nám vzácný,
hvězd zástupy tak dalné, vysoké,
vzrůst bylin nekonečný, a dny jara
se prodlužují sotva o zdání,
přec osvědčenou cesta ona stará
i za smíchu, i za muk zmítání.