Šli jsme, každý v srdci s jiným citem,
Slunce plálo jižjiž za blankytem,
Zemi slabá líbala jen zář;
Z blízké vísky zvonků hlasy jemné
Po krajině zněly polotemné,
Bohuslav — měl porosenou tvář.
Ohlédnem se oba ještě jednou,
Zraky posud ji u růží zhlednou,
V bledou tvář jí svítil slunce vznět;
Rámě o lípu opírá něžné,
Na dlaň kloní čelo těžké — sněžné,
Jako růže po dešti svůj květ.
Zvonek dozněl. I dím: totě hrana,
Neb dnes láska její pochována,
Lásky hrob ten z růží pahorek.
Truchlící tam anděl — ona v bolu.
Kýž zde Bohuslave, zemřem spolu,
By nám byl ten krásný náhrobek!