Dalemilo! — Lekla se a v tváři
Rdí se jako sníh severní září,
Vítá — majíc oko skloněné.
Žasem, slastí dmou se ňádra něžné,
Jako vodní lilie dvě sněžné
Na vlně se chvějí zbouřené.
Oči více mluví, nežli rtové,
Hlasy její — rajští slavíkové,
Slova — jakby perly kapaly.
Posléz žádá Bohuslav jen kvítí,
Když dar lásky od ní nesmí vzíti;
Kroky její k růžím spěchaly.
Tam proň s chvěním láme růži bílou,
Ach tu českou zdála se mi Vilou,
Růži posvěcuje na rtíku.
V tom jí z oka slza v růži sjela,
A ta růže s perlou, v ní co tkvěla,
Řekla víc, než — tři sta jazyků!