Dvou vedle stříbrovlasých hlav, hlav babičky a děda
se z dětství mého vzpomínek tvář láskyplná zvedá,
jíž dosud v dobré oči zřím, a již mé znají děti
a z jejíž zraků vždy mi vstříc cos mateřského letí.
Mé matky sestro nejstarší, za teplo, které válo
do mého dětství z duše tvé a v němž mé srdce tálo,
za příchuť lásky mateřské, za polibky tvé vřelé,
za neklid, starost, péči tvou i chvíle smutkem ztmělé:
Své děti vedu tobě vstříc, z jich zraků díkem svítí
má radost, štěstí největší, jež vzplanulo mi v žití,
v tom žití, které chránilas, že květem vzplály sněti,
já diků nemám vroucnějších a čistších nad své děti.
Ó, přiviň, přiviň k sobě je, v nich krev mé krve bije,
tvá láska ke mně, péče tvá v jich srdcích vře a žije.
A jim-li v oči pohlédneš a v ruměn jejich tváří,
ta láska z nich zpět do duše a do srdce ti vzáří.