Bez bratrů, bez sester — tak sám jsem rost’,
a jméno sirotek, kam šel jsem, za mnou spělo,
všech v pohledech jsem četl útrpnost
i lhaný soucit hladíval mi čelo.
Z té samoty, z těch zraků útrpných,
z těch díků slov, k nimž vždy jsem nucen býval,
kýs strach i stud se šířil v prsou mých
a na smutek a nesmělost se slíval.
Ty se mnou rostly — pod jich příkrovem
však tajný vzdor se líhl s tužbou žhavou,
kdys pocítit též zář na čele svém
a ve svět vejít se vztýčenou hlavou.
Ten oheň v srdci rostl, plamenil,
a rozžhavil v mé lebce všechny kouty,
a zbystřil oči, sílu ocelil,
bych kdys o skálu třískl svými pouty
a rozpjal ruce a křik’ do světa:
Teď také trochu štěstí na má prsa! — —
Ó, touho mládí! — naděj odkvétá
a síla v poutu zkrváceném krsá.
Jen stará hrdost s duší skotvena,
jež v skrytu pění se a krvácívá,
jež v plamen vyšlehuje, zraněna,
a staré rány pro vzpomínku zrývá.
Jež zbraň by z ruky mé radš vyrvala,
než na břitu jí necti stopy spatřit —
Ta hrdost ve mně z dětství zůstala
a velela mi s chudobou se sbratřit.
Ta štítem mým, ač cíl zřím níž juž plát,
a jediné jen přání v srdci cítím:
svým dětem dětství šťastnější moc’ dát
a světla víc na cestu živobytím.