Rok před dědečkem do hrobu jsme kladli
mou babičku, byl prázdnin právě čas.
Já z venku přijel, zřel zrak její vpadlý
a jak v ní slední zbytek žití has’.
Svit srpnového slunce v pokoj proudil,
vše rozehříval silný jeho jas,
však jí už ani úsměv nevyloudil,
a její skon nezdržel nikdo z nás.
Od truchlé vzpomínky té mysl zpátky
však vniká v dávnějších dnů tichý šer,
zřím v bílém čepci matku svojí matky,
jak sám s ní v pokoji dlím na večer.
Svým vážným okem smutně na mne zírá,
rty vpadlé v pohnutí se rozvlní,
pak rusou hlavu mou v svých dlaních svírá,
až mne vždy lítost jakás naplní.
Teď vím, co bylo to. To vzplála náhlá
vzpomínka na dceř v duše úkrytě,
a chvíle smrti její duší táhla
i její slední pohled na dítě.
Tu babička tvář přejela si rychle
a nutila se usmát se a hrát,
však množily se stále chvíle ztichlé,
až řek’ jsem: Babičko, pojď, půjdem’ spat!
Tu k bílému jsme spolu klekli loži
a spjali ruce, pozvedli svůj hlas,
duch tiše pozvedal se k říši boží —
ten mír, tu víru chtěl bych cítit zas.
Pak udělala kříž mi rukou chvějnou,
sen snes’ se brzy těžká na víčka,
a odved’ dítě v říš svou čarodějnou,
však na svém loži bděla babička.
To znova starost u hlavy jí stála
a z minulosti obraz těžkých chvil,
i tajně Otčenáš as přidávala,
bych šťastnější své matky život žil…
A já jej žiji. K svým když prsům vinu
své děti, rty jich tiskna ke rtům svým,
vždy v bílém čepci hlavu babiččinu
a její spjaté staré ruce zřím.