Zřím pána starého, vždy čistě holeného,
jak s jiskrou humoru, jež jasné duše plod,
rty jemně mlaskaje po doušku budínského
svým hostům podává vtip starých anekdot.
A vtip i bujnější v té řadě-li se našel,
té jeho radosti přec nikdo nezazlil,
všakť večer nábožně svou mysl k nebi vznášel
a před tím s jediným se vnoučkem pomazlil.
Já dosud vidím jej, jak na klíně mě houpá
a klade na hlavu mi měkce svoji dlaň.
Pak obraz mrtvého však na mysl hned stoupá,
jak k němu vedli mě a ukázali naň.
A kdosi vážně řek’: „Jdi, poceluj mu ruku,
onť, chlapče, největší tvůj dobrodinec byl!“
Já šel — cos cizího se dotklo mne v tom zvuku —
a chladnou pravici jsem v strachu políbil.
Ta slova pravila: Ty’s sirotek byl pouze,
a on se ujal tě — tvůj dobrodinec — hleď!
Já tehda rozplakal se bolestně a dlouze,
však pravou příčinu tu teprv chápu teď.
Leč těmi slzami jsem dobrou tvář zřel jeho,
ccs tálo na ní v ráz — i úsměv na ní zkvet’ — —
Starého pána zřím před sklenkou budínského,
tak žije v zpomínkách můj dědeček, můj děd.