A svého otce, co má paměť sahá,
jen dvakráte jsem tváří ve tvář zřel.
Poprve tehda, babičko má drahá,
když tříleté jsem dítě s tebou šel,
a na ulici, nevím které ani,
jsme potkali jej, černě oděn byl,
mou dětskou tvář pohladil svojí dlaní,
a já mu, tuším, ruku políbil.
Byl vysoký, že sotva vzhléd’ jsem k němu,
vous tmavý, brejle — tak v mé mysli tkví.
Rok po tom zavedli mě k zesnulému
a pozvedli mě jeho nad rakví.
Byl jsem již čtyřletý, však dojem roztál,
já ani nevím již, zda plakal jsem,
jen jednu knihu, vím, jsem po něm dostal,
a jeho portrét chovám v albu svém.
Když hledím naň, vždy v duchu pátrám skrytě,
co z jeho nitra tvář ta zjevuje,
co z jeho duše přešlo v jeho dítě
a ve mně žije dál a bojuje.
A vždy se zdá mi, vzdor že ve mně žhavý,
hnus proti poutům, touha odboje,
vědomí bezmoci, jež klid můj tráví,
z tvé duše ve mně, otče, živo je.
Na povrch klidný, uvnitř žár a plamy,
jež mučí sic — však jež měl’s nad vše rád —
tak šel’s — a já zře tvými za stopami
v svých žilách cítím krev tvou bít a plát.