Vždy zrak kdy upínám do hloubi duše svojí,
já cítívám, že v ní mha jakás stále splývá,
že jakýs v srdci stín, šer na mé dráze stojí,
bez pravé radosti že oko v svět se dívá.
Že mha ta na duši, ten stín že mohou růsti,
že pouze jeden krok mě od zla dělí stále,
a jakás bázeň vždy a nedůvěra ústí
do všech mých popudů a zdržují jít dále.
Já cítím, duši mé že od dětství cos schází,
co jiným svítí v ní a zažhne smělou sílu,
co cestu do jasna a požehnání razí
a zlatem spočívá na jejich snech a dílu.
A myslím: To je to, co matčin pohled budí,
co jejím líbáním v čas dětství v srdci zkvítá
a v sílu uzrává nést klidně život v hrudi
a vidět, cestou že za stíny naděj svítá
I pátravě můj zrak se v oči dítek noří,
v jich modru hvězdný třpyt tak čistě plá a svítí:
I myslím: Toť ten květ, jenž v srdéčkách jim hoří —
Nechť plá jim dvojnásob, když já ho nemoh’ míti.