Můj syn má karkulku, již já jsem nosívával,
má žena dívá se, jak v postýlce své dřímá,
mně sterých vzpomínek se v hlavu tlačí nával
a tichá tesknota tou chvílí srdce jímá.
I já v též karkulce tak v lůžku dřímal kdysi,
leč matka s úsměvem můj spánek nehlídala,
svit štěstí ze snů mých jí neojasnil rysy,
v den mého zrození smrt u lůžka jí stála.
A když se ptali jí: Ó paní, radost máte,
syn se vám narodil? — jen hlavou zavrtěla.
Ó matko, matko má, ni jeden — jedenkráte
tvůj chladnoucí již ret se nedotk’ mého čela.
Ni jeden úsměv tvůj nezjasnil oka mého,
ni jedinkrát tvá dlaň mé líce nepřejela,
tys dala život mi a sama šla jsi z něho,
mne sotva zrozeného již jsi opouštěla.
Proč jsi tak spěchala? — Ó matko, moje máti,
tvůj šepot, smích ni vzlyk jsem nikdy neuslyšel —
Teď vida ženu svou se na mé děti smáti
já zvolna poznávám, oč v dětství svém jsem přišel.