Své na hřbitově stoje minulosti
ze hrobních růží věnce sobě splítám
a písni slouchám, která z hrobů zní tam,
a šperky sbírám, jež ty rakve hostí.
Ó ticho smrti! V nitra hlubokosti
já tebe často, jako mrtev, vítám,
vše dávné pohřby, drahé ztráty čítám
a mohylu si z přátel stavím kostí.
Tu rakev otevru, již stlelou zcela;
tam otec spí… tam v druhé matku mám;
a třetí zase — ruka tuhne ledem:
Hoch vstává z ní, s tak hrdým, čistým vzhledem,
jímž sálá duše velká, svatá, vřelá.
Kdo jsi? Kdo jsi? — Já nepoznal se sám.