Jsou staré, prázdné, zasmušilé koby,
jichž okny, která v šerý sever vedou,
jen v odraze lze slunce zář zřít bledou,
kde marně hledáš kvítků něžné zdoby.
Tam kostry lidské jako mezi hroby
jen zticha chodí, samy se svou bědou,
a starý kocour se srstí juž šedou
tam zívá, plný nudy, zla a zloby.
Jsou duše lidské smutné, mlčenlivé,
v nichž pouze kostry snů a přání zbyly
a hněv jen z toho, co v nich žilo dříve.
Jak dohasly, to cizí neví žádný,
a smrt kdy posléz zraky své k nim schýlí,
zří, že již dávno mrtvy jsou a chladny.