U nohou tvých se usadit a sníti
o budoucnosti, která v před se vine,
jak nebes mléčná dráha v dáli kyne,
a sterými tam hvězdami nám svítí…
A na všecko, co kolem, zapomníti,
na osud jara, které záhy mine,
na všecka „proč“, jež odpovědi jiné
vždy dávají, až duše úzkost cítí…
Ó jaké štěstí! Tehda hlava nemá
ni jedné dumy, ústa má jsou němá,
ač tážeš se, nic tobě neodvětí.
Jen mlčky hledím v obličej tvůj krásný,
hlas poslouchám tvůj sladký, měkký, jasný,
a duše má svůj velký svátek světí.