— — — — — — — — — —
— — — — — — — — — —
Ta touha tak chtivá a divá
žel, umdlela v srdci mém záhy,
teď sudba jen stínů síť schvívá
v mé tmící se v samotu dráhy.
Jdu oddaně unaven žárem,
kde stín s chladem vítají sladce,
vím, obě že nebeským darem
ve znoji boje a práce.
V tom stínu však pomněnky kvetou,
zde jedna a druhá a třetí,
to pohledy očí tvých, ženo,
a pohledy oček mých dětí.
A ztemnělo-li mně i nebe
a slunce na vždy se skrylo,
v těch pomněnkách na cestu stínem
dost nebeské barvy mi zbylo.
Dost těchy a posily v práci,
že vděčností pohnut k nim klekám
a žehnaje kvítkům těm drahým
jich blankyt i na hrob svůj čekám.