Má ženo dobrá, holubičko tichá,
svým zrakem v nebe tvojich očí vnořen,
já chápu teprv, k čemu jsem byl stvořen,
a že se štěstí z věrných retů dýchá.
Čím potlesk, zlato, vše, nač lačna pýcha,
jež jest jen v srdcích, v nichž chrám lásky zbořen?
V mém nyní vonných růží keř má kořen,
na jehož květech rosa neosýchá.
Ty ovíjejí upomínky v tísni,
i jizvy ran i kámen ponížení
a poutem jsou na rukou nevěry;
jich krása svítí v moje večery,
jsou štít můj, síla, život můj, mé snění,
a vůně jich z mé duše stoupá písní.