Co dosud blahem, rozkoší jsem zval,
dlaň přátelská, již horoucně jsem tiskl,
i pohár, při němž v jásotě jsem výskl,
i dívčí kadeř, již jsem celoval —
Čím proti tomu, co mi osud dal,
když zrak Tvůj, drahá, prvně na mne blýskl ? — —
Svit nebeský tu v duši moji tryskl,
jímž každý úhor v květnou nivu vzplál.
Dlaň přátel byla paprsk pohody,
tu odvábily vždy mi cizí tváře,
číš nejvábnější na dně páchla žlučí; —
a dívčí ret byl — motýl náhody.
Však zrak mé ženy věčná jarní záře,
pod níž mé srdce novým štěstím pučí.