Nad řekou skály našedlé,
jim měsíc stříbrem polil hlavy,
přišel hoch, tváře nabledlé,
a v pláč tam vypuk’ usedavý.
„Ráno tě vedou k ženichu,
já k houslím mám ti krátit cestu —“
udusil pláč a za smíchu
v nich hledal píseň pro nevěstu.
Hledal, až píseň vynašel,
ta byla jeho život celý —
bolestná jak ten jeho žel,
jak orla žel, tak osamělý.
A když se mu zpěv ten vyprýštil,
když uslyšel v něm život celý,
život i píseň roztříštil,
jak skalní orel osamělý.
Po skalách kráčí luny svit,
a když se k ránu rozednilo,
nevěsta nemůž’ pochopit —
a přec to všecko pravda bylo.