Byl jednou v Čechách pohanský král,
ten válčil s dalekým světem,
lid mladý jen mu na jatky zrál,
i otce utrácel dětem.
Měl poupě dceru pohanský král,
ta v jeseň jaro mu předla,
však jednou z rána vzdychal a lkal,
dceř růže vadla a bledla.
K všem bohům zalkal pohanský král:
„Kdo z vás tím dovýší pýchu,
by mně, co mám to jediné, bral,
mně také božství je k smíchu!“
A rval si vlasy pohanský král,
jeť dceř tak tuhá a chladná,
a z slz, jež horký cedí mu žal,
ji teplem nedojme žádná.
A když tak stená pohanský král,
duch padlých zašumí kolem:
„Hle, slzám matek tvrdě se smál,
teď srdce pukne mu bolem!“
Tak přestal stenat pohanský král,
neb v srdce blesků se shluklo,
že bůh ni člověk neslyšel dál —
a přec jen pro dceru puklo.