Stojíť tu, stojí komora:
nizoučké dvéře — závora;
zavrzly dvéře za pannou
a závora jí ochranou.
Stavení skrovné bez oken,
měsíc lištami šeřil jen;
stavení pevné jako klec,
a v něm na prkně — umrlec.
Hoj! jak se venku zmáhá hluk,
hrobových oblud mocný pluk;
šumí a kolem klapají,
a takto píseň skuhrají:
»»»Tělu do hrobu přísluší,
běda, kdo's nedbal o duši!«««
A tu na dvéře : buch, buch, buch!
burácí z věnčí její druh:
»»Vstávej, umrlče, nahoru,
odstrč mi tam tu závoru!««
A mrtvý oči otvírá,
a mrtvý oči protírá,
sbírá se, hlavu pozvedá,
a půlkolem se ohledá.
»Bože svatý! rač pomoci,
nedejž mne ďáblu do moci ! —
Ty mrtvý lež a nevstávej,
pán bůh ti věčný pokoj dej!«
A mrtvý hlavu položiv,
zamhouřil oči jako dřív. —
A tu poznovu: buch, buch, buch!
silněji tluče její druh:
»»Vstávej, umrlče, nahoru,
otevři mi svou komoru!««
A na ten hřmot a na ten hlas
mrtvý se zdvihá s prkna zas,
a rámě ztuhlé naměří
tam, kde závora u dveří.
»Spas duši, Kriste Ježíši!
smiluj se v bídě nejvyšší ! —
Ty mrtvý, nevstávej a lež;
pán bůh tě potěš — a mne též!«
A mrtvý zas se položiv,
natáhnul údy jako dřív. —
A znova venku: buch, buch, buch!
až panně mizí zrak i sluch!
»»Vstávej, umrlče! holá, hou!
a podej mi sem tu živou!««
Ach běda, běda děvčeti!
Umrlý vstává po třetí,
a velké, kalné své oči
na poloumrtvou otočí.
»Maria panno! při mně stůj,
u syna svého oroduj!
Nehodně jsem tě prosila:
ach odpusť, co jsem zhřešila!
Maria, matko milosti!
z té moci zlé mě vyprosti.«
A slyš! tu právě na blízce
kokrhá kohout ve vísce;
a za ním, co ta dědina,
všecka kohoutí družina.
Tu mrtvý, jak se postavil,
pádem se na zem povalil,
a venku ticho — ani ruch:
zmizel dav, i zlý její druh. —
Ráno když lidé na mši jdou,
v úžasu státi zůstanou:
hrob jeden dutý nahoře,
panna v umrlčí komoře,
a na každičké mohyle
útržek z nové košile. —
Dobře se’s, panno, radila,
na boha že jsi myslila,
a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala:
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile!