Tu na planině široké
stavení stojí vysoké;
úzká a dlouhá okna jsou,
a věž se zvonkem nad střechou.
»»Hoj, má panenko, tu jsem již!
Nic, má panenko, nevidíš?««
»Ach pro boha! ten kostel snad?«
»»To není kostel, to můj hrad!««
»Ten hřbitov — a těch křížů řad?«
»»To nejsou kříže, to můj sad!
Hoj, má panenko, na mě hleď,
a skoč vesele přes tu zeď!««
»Ó nech mne již! ó nech mne tak!
Divý a hrozný je tvůj zrak;
tvůj dech otravný jako jed,
a tvoje srdce tvrdý led!«
»»Nic se, má milá, nic neboj!
Veseloť u mne, všeho hoj:
masa dost — ale bez krve,
dnes bude jinak poprvé ! —
Co máš v uzlíku, má milá?««
»Košile, co jsem ušila.«
»»Netřeba jich víc nežli dvě:
ta jedna tobě, druhá mně.««
Uzlík jí vzal a s chechtotem
přehodil na hrob za plotem.
»»Nic ty se neboj, na mě hleď,
a skoč za uzlem přes tu zeď.««
»Však jsi ty vždy byl přede mnou,
a já za tebou cestou zlou;
však jsi byl napřed po ten čas:
skoč a ukaž mi cestu zas!«
Skokem přeskočil ohradu,
nic nepomyslil na zradu;
skočil do výšky sáhů pět —
jí však již venku nevidět:
jenom po bílém obleku
zablesklo se jest v útěku,
a schrána její blízko dost —
nenadal se zlý její host!