Pohnul se obraz na stěně —
i zkřikla panna zděšeně;
lampa, co temně hořela,
prskla a zhasla docela.
Možná, žeť větru tažení,
možná i — zlé že znamení!
A slyš! na záspí kroků zvuk,
a na okénko: ťuk, ťuk, ťuk!
»»Spíš, má panenko, nebo bdíš?
Hoj, má panenko, tu jsem již!
Hoj, má panenko, co děláš?
a zdali pak mě ještě znáš,
aneb jiného v srdci máš?««
»Ach můj milý! ach pro nebe!
tu dobu myslím na tebe;
na tě jsem vždycky myslila,
za tě se právě modlila!«
»»Ho, nech modlení — skoč a pojď,
skoč a pojď a mě doprovoď;
měsíček svítí na cestu:
já přišel pro svou nevěstu.««
»Ach pro boha! ach co pravíš?
Kam bychom šli — tak pozdě již!
Vítr burácí, pustá noc,
počkej jen do dne — není moc.«
»»Ho, den je noc, a noc je den —
ve dne mé oči tlačí sen!
Dřív než se zbudí kohouti,
musím tě za svou pojmouti.
Jen neprodlévej, skoč a pojď,
dnes ještě budeš moje choť!«« —
Byla noc, byla hluboká,
měsíček svítil s vysoká,
a ticho, pusto v dědině,
vítr burácel jedině.
A on tu napřed — skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Psi houfem ve vsi zavyli,
když ty pocestné zvětřili;
a vyli, vyli divnou věc:
že-tě na blízku umrlec!
»» Pěkná noc, jasná — v tu dobu
vstávají mrtví ze hrobů,
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš ?««
»Což bych se bála? tys se mnou,
a oko boží nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni přec,
živ-li a zdráv je tvůj otec?
tvůj otec a tvá milá máť,
a ráda-li mě bude znáť?«
»Moc, má panenko, moc se ptáš!
jen honem pojď — však uhlídáš.
Jen honem pojď — čas nečeká,
a cesta naše daleká. —
Co máš, má milá, v pravici ?««
»Nesu si knížky modlicí.«
»»Zahoď je pryč! to modlení
je těžší nežli kamení!
Zahoď je pryč! ať lehce jdeš,
jest-li mi postačiti chceš.««
Knížky jí vzal a zahodil,
a byli skokem deset mil. —
A byla cesta vyšinou,
skalami, lesní pustinou;
a v rokytí a v úskalí
divoké feny štěkaly;
a kulich hlásal pověsti:
že-tě na blízku neštěstí. —
A on vždy napřed — skok a skok,
a ona za ním, co jí krok.
Po šípkoví a po skalí
ty bílé nohy šlapaly;
a na hloží a křemení
zůstalo krve znamení.
»» Pěkná noc, jasná — v tento čas
mrtví s živými chodí zas;
a nežli zvíš, jsou tobě blíž —
má milá, nic se nebojíš ?««
»Což bych se bála? tys se mnou,
a ruka Páně nade mnou. —
Pověz, můj milý, řekni jen,
jak je tvůj domek upraven?
čistá světnička? veselá?
a zdali blízko kostela?«
»»Moc, má panenko, moc se ptáš!
však ještě dnes to uhlídáš.
Jen honem pojď — čas utíká,
a dálka ještě veliká. —
Co máš, má milá, za pasem ?««
Růženec s sebou vzala jsem.«
»»Ho, ten růženec z klokočí
jako had tebe otočí!
zúží tě, stáhne tobě dech:
zahoď jej pryč — neb máme spěch!««
Růženec popad, zahodil,
a byli skokem dvacet mil. —
A byla cesta nížinou,
přes vody, luka, bažinou;
a po bažině, po sluji
modrá světélka laškují:
dvě řady, devět za sebou,
jako když s tělem k hrobu jdou;
a žabí havěď v potoce
pohřební píseň skřehoce, —
A on vždy napřed — skok a skok,
a jí za ním již slábne krok.
Ostřice dívku ubohou
břitvami řeže do nohou;
a to kapradí zelené
je krví její zbarvené.
»» Pěkná noc, jasná — v tu dobu
spěchají živí ke hrobu;
a nežli zvíš, jsi hrobu blíž —
má milá, nic se nebojíš ?««
»Ach nebojím, vždyť tys se mnou,
a vůle Páně nade mnou !
jen ustaň málo v pospěchu,
jen popřej málo oddechu.
Duch slábne, nohy klesají,
a k srdci nože bodají!«
»»Jen pojď a pospěš, děvče mé!
však brzo již tam budeme.
Hosté čekají, čeká kvas,
a jako střela letí čas. —
Co to máš na té tkaničce,
na krku na té tkaničce?««
»To křížek po mé matičce.«
»»Hoho! to zlato proklaté
má hrany ostře špičaté!
Bodá tě — a mě nejinak,
zahoď to, budeš jako pták!««
Křížek utrh a zahodil,
a byli skokem třicet mil. —