Již jedenáctá odbyla,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.
Na stěně nízké světničky
byl obraz boží rodičky,
rodičky boží s děťátkem,
tak jako růže s poupátkem.
A před tou mocnou světicí
viděti pannu klečící:
klečela, líce skloněné,
ruce na prsa složené.
Slzy jí z očí padaly,
želem se ňádra zdvihaly.
A když slzička upadla,
v ta bílá ňadra zapadla,
»Želbohu! kde můj tatíček?
již na něm roste trávníček!
Žel bohu! kde má matička?
Tam leží — podle tatíčka !
Sestra do roka nežila,
bratra mi koule zabila.
Měla jsem, smutná, milého,
život bych dala pro něho!
do ciziny se obrátil,
potud se ještě nevrátil.
»Do ciziny se ubíral,
těšil mě, slzy utíral :
»Zasej, má milá, zasej len,
zpomínej na mě každý den,
první rok prádla hledívej,
druhý rok plátno polívej,
třetí košile vyšívej:
až ty košile ušiješ,
věneček z routy poviješ.«
»Již jsem košile ušila,
již jsem je v truhle složila,
již moje routa v odkvěte:
a milý ještě ve světě
ve světě šírém, širokém,
co kámen v moři hlubokém.
Tři léta o něm ani sluch,
živ-li a zdráv — zná milý Bůh!
Maria, panno přemocná!
ach budiž ty mi pomocná:
vrať mi milého z ciziny,
květ blaha mého jediný;
milého z ciziny mi vrať —
aneb život můj náhle zkrať:
u něho život jarý květ —
bez něho však mě mrzí svět.
Maria, matko milosti!
buď pomocnicí v žalosti!«