A co lid chudý naříká?
kdys boháč se mne ptal.
»Pojď, vyjdem spolu,« pravil jsem,
»bych odpověď ti dal.«
To večer byl, sníh v ulicích
a kolem tuhý mráz,
my v teplých Šatech upjati
a přec jen záblo nás.
Tu přistoupil k nám starý muž,
vlas řídký, bílý měl.
»Co venku v zimní noci chceš,
co zde?« já k němu děl.
»Je ovšem zima,« pravil mi,
»leč topit nemám čím,
tož venku žebrám podvečer
soucit hlasem mdlým.« —
My bosé dítě potkali,
cár, díra jeho šat.
»V tom chladném větru, co tu chceš?«
jal hned jsem se ho ptát.
I dělo: »Doma v bídě zlé
jest všeho potřeba,
na loží otec — poslali
mě žebrat o chleba.«
Na rohu žena seděla
ve pusté ulici,
na zádech děcko, u prsu
pak druhé plačící.
»Co v pusté noci děláš tu,
kde mrazný vítr tak?«
by ztichlo, k děcku na zádech
svůj obrátila zrak.
Pak děla: »Muž je vojákem,
já šla mu »s bohem« dát
a nyní do své farnosti
se musím dožebrat.«
My smavé děvče potkali,
šat volný, schýlen zor,
ta začla s chodci nočními
hned smělý rozhovor.
A já se ptal: »Co svedlo tě
až v tuto bídu sem,
ku hanbě, zmaru, v pozdní žal?«
i řekla: »Chudá jsem!«
Já k boháči se obrátil,
jenž zamlklý tu stál:
»Proč chudý lid si naříká,
z těch každý zvěst ti dal!«