Umřel starý šumař,
obec dědí všecko:
na kolíku housle
a v kolébce děcko.
Pod obecní pečeť
ihned všecko vzali,
babu s okuláry
za stráž k tomu dali.
Na kolébce rudkou
psána můří noha,
avšak bezpečnější
štít je Pána Boha!
Jemu poručila
baba andělíčka,
okulár jí spadl,
uzamkla se víčka.
O půlnoci náhle
protírá si řasy:
jizba vystříbřena
měsíčními jasy.
A tam nad kolébkou —
sotva očím věří —
starý, suchý šumař
jako stín se šeří.
Se skřipkami v ruce
k děťátku se kloní,
pod zcuchaným smyčcem
tichá píseň zvoní:
»Andílku ty sladký,
Lidunko má zlatá,
prozři, vypni ručky,
zaštěbetej: táta!
Pojdiž v lásky náruč,
nenechám tě tady,
umřelo by dítě
jako tatík — hlady!
Štvali by je v bouři
za nevlídné práhy,
mrazem srdcí lidských
uvadlo by záhy.
A kdyby tě s hlavy
ďo pat ozlatili,
tím by jenom duši
tobě zaplatili!
Pojď, mé drahé dítě,
poletíme vzhůru
nad nivy a lesy,
nad pozemskou chmuru.
Housle vezmu s sebou,
budu ti tam hráti,
v oblaku tě zlatém
věčně kolíbati.
Čarokrásní snové
obklopí tvou hlavu
o hvězdičkách zlatých,
o andílků davu!«
Políbil tu šumař
v ústa spící děcko,
náhle baba křížem
zažehnala všecko.
Měsíc hledí v okno,
stromy venku šumí,
stráž si nově zdřímla —
tak to baby umí!
A když přišel rychtář
po snídaní krátko,
pilně kolíbala —
mrtvé Jezulátko.
Však i housle ty tam —
obec škodu měla;
na stráž vzdor pohádce
krutě zanevřela.
Však já věřím babě —
důkaz tyto řádky;
vždyť by svět si nudou
zoufal bez pohádky.