Pohleď, kterak jsme souženi,
od karabáčů sedřeni,
otče náš!
Vzhledni jen sám na ně
císaři, náš milý pane,
jenž jsi!
My víme, že ty to nežádáš,
ani milosrdný Bůh náš
na nebesích!
Plačtivě na tě čekáme,
za krále tě mít žádáme,
posvěť se!
Neb jest tuze povýšeno,
ve všech zemích rozhlášeno
jméno tvé!
Slibujem ti věrni býti
a až budeš s námi žíti:
přijď království tvé!
Ve všem se chceme poddati,
hleď s námi co chceš dělati —
buď vůle tvá!
Nebo víc dřeni nebudem:
tak v radosti živi budem,
jako v nebi!
Při tom budeme věděti,
komu máme věrni býti
tak i na zemi!
Vždyť nemůžem již obstáti,
neboť chtějí nám již bráti
chléb náš vezdejší!
Ani do zejtří čekat nechtějí,
nám karabáčem hrozejí:
dej nám dnes!
My dost prosíme velice:
Ach pane! nebij nás více —
a odpusť nám!
Na prosby naše nic nedbají,
po zádech karabáčem hladějí
naše viny!
Jsouť rovně měšťané, poddaní
od těch dříčů sužovaní,
jakož i my!
My ledakdys s pacholky koně
kamkoliv chtějí dojeti pro ně
odpouštíme!
O císaři, pane náš milý!
zapověz, by nás nesoužili,
našim vinníkům!
Ach dej nějaké ulehčení
a zbav nás toho soužení
a neuvoď nás!
Dej, dej prostředek malý,
by jsme všickni nezoufali
v pokušení!
Nedej nás více soužiti,
a až do krve odříti,
ale zbav nás!
My sice v Boha doufáme
a přece vždycky couváme
od zlého!
Dejž nám, Bože, v dobrém stálost
a po smrti věčnou radost —
Amen!
(Nejznámější lidová píseň z dob selských bouří z konce 18. stol.)