Čas oponou trhnul — a změněn světí
kam, kam padlo lidstvo staré?
Ej, kamkoli tázavý letěl hled,
vše nové, tak mladě jaré!
A ve vzduchu šuměla divná báj
a pěl nám ji sad, pěl ji haluzný háj,
i pěl nám ji údol i horstva tem,
a pěla ji celá nám širá zem
a pěli jsme: » Volnost — volnost!«
Tak lesklá teď čela, tak kyprý ret
a pohled tak vlhce řásný,
krev na rubín mládla, sval změnil se v květ
a každý byl člověk krásný!
Nám ve jedno splývala noc a den,
den samá byl tužba, pln záře sen —
my chvěli se, nevěděli oč,
my smáli se, nevěděli proč —
ach příznaky první lásky!
Jak ku svatbě hluknul se mužstva roj,
druh druhovu ruku třímal,
a jásavě ku předu šel ten voj,
byť osud i v děla hřímal.
Kde klobouk tam péro, kde lesk tam zbraň —
kdo tyranem, prchni, chraň se, chraň,
jeť ztracen, kdo ve smích by statnost bral,
z těch každý by stokrát život dal
»Za národ i lidstvo celé!«
I příroda všude se leskla kol,
den každý jak vyhejčkaný,
měl modroučkou na sobě kamizol
a zlatem byl obetkaný.
Kraj celý jak bálová síň se skvěl,
kdes pod zemí hudba, vždyť tančil kdo šel —
sám pánbůh nás pokynem k tanci zval
a blažen se nad námi usmíval:
»Nuž konečně lidmi tedy!«