Noc skorem; — měsíc v obzoru
vylézá z mračen netvorů ;
žal stopený v snů v sílu je,
nebe se k zemi schyluje;
a za vsí do vsi chudičký
vypouští hřbitov bludičky. —
Tam nesen mnohý. Dobře jim!
Duch věčným svěřen peřejím.
Setleli času rozkazem,
ze země tělo — z těla zem.
Pěšina úzká — ku brance
cos žene dívku vyhnance,
tak ticho, smutno, obojí;
to dítě, že se nebojí?!
Co malý, svěží ostrůvek,
porostlý kvítím parůvek,
porostlý kvítím jediný,
naň kleklo děvče z dědiny,
sklonilo čílko do trávy;
to dítě s mrtvým rozpráví:
„Spíš, milý můj? — Vstaň na chvilku –
již rosa padá k jetýlku,
až raníčko ji rozsvítí,
kde se tvá milá ocítí?!
Země se zardí, uo studem,
tam někde, někde pobudem!
Můj milý, drahý, jediný!
Kdo nasází tu květiny,
kdo u hlav hrob pak ověnčí?!
Snad jednou — hnízdo mravenčí.
Ó rozkoš má! Tvé po smrti,
že srdce se mi rozdrtí,
že shoří kost ta pod vlasem,
já za to tehdy měla jsem! —
Tu vzklenul rov se nizoučký,
já chodila sem na broučky,
je domů brala z lakoty,
že v loži témž spí, jako ty!
A půlnoc bije v hodiny
a budí mrtvých rodiny
a vede známou pěšinou,
až v naše sny se vešinou.
Mé srdečko! mne nebude,
kde potom stín tvůj pobude,
mne spolu na loď odvlekou,
v tu novou vlasť, tak dalekou,
tak dalekou, můj jediný,
já zejtra musím z dědiny!“
Co malý, svěží ostrůvek,
porostlý kvítím parůvek
a na něm pomník bez ceny,
Spasitel časem znectěný,
dlaň z pravice jen, rameno,
tyč, nestojí ni za jmeno.
Noc. Měsíc s výše stupuje;
žebrákův vidět tlupu je,
jak na návsi se shlukují.
A dívka? Sen tisk ruku jí.
Sklonila čílko do trávy
a ve snu s mrtvým rozpráví.