Vzchod krásou obzor rumění,
že nestihne jí umění.
Les, v daleko hor skupiny,
obláčkův zlaté slupiny,
květ, v kterém červ si hovívá,
vše nádech ránu ovívá
a ve vzduchu, co znamení,
v růžový mramor kamení.
Jde dlouhý průvod, žebráci.
Slední se ze vsi vytrácí,
jde zvolna po tom chodníku
jak bratra nes by k hrobníku.
Zeď spadlá, hřbitov; na písek
stín nízkých padá křovisek,
tak málo známek soucitu,
jen tvrdé hroudy, brouci tu,
a pod haluzkou jalovce
je soška Panny z pískovce;
uvadlý věnec podle ní,
tu klekl průvod k modlení:
Chór vystěhovalců:
My opouštíme otčinu!
Nás provoď přímluva tvá čistá,
by nepřičetli andělé tam Krista
nám k hříchům toho přečinu
My opouštíme otčinu,
Maria!
Chór žen:
A polituj plod nyní v životě,
když klnout bude matce, až se zrodí,
že rodnou půdu vyměnila s lodí! —
Ó polituj ho, polituj,
Maria!
Chór starců:
Náš sešel věk tu, vlasy zbělely,
kam vrhali smrt v smrtnou neděli,
vymlela voda tůni ve brodu.
Béřeme vnouče zdravou za ruku,
hýčkáme děcka našich pravnuků,
co po sté zem se chystá k porodu. —
Otcové naši v rodné zemi sní,
náš parov cizí slunce potřísní;
až slzy krve vnuci popláčí,
květ nad ním uschne, vzroste bodláčí.
Nám jenom věk se staví na rovno,
hrob uchystej nám, Panno, Královno!
Chór mužův:
A zapuď z myslí našich upomínky,
jen na pouta — tu nechť si zachová.
My syny otroky jsme brali z plínky,
co králův vrah dral roucha nachová.
Matka (sepne děcku ruce):
Pomodli se, moje dítě. —
(Stírá mu slzičku.)
Smývá pláč nám růže s líček,
neplač! jinde provodí tě
také strážný andělíček.
Děcko (modlí se):
Andělíčku boží, strážce můj,
rač vždycky být ochrance můj,
mne — vždycky řiď — a —
(Vypukne v pláč.)
Matka (temně):
Opatruj!
Kmet (přistoupil k dívce dřímající na hrobě):
Vstaň, dítě, — stín se dlouží po pažitě,
bůh posilní nás, vstaň, ubohé dítě!
Dívka (procitne):
Tak pěkný svět! Kdo z něho zpět mne volá?
Učňové žalu a ta čela holá? —
Ó, znám je dávno, dávno znám je všecka,
bylať jsem Vílou, živé bídy báje,
hejčkala v ňadrech myšlenek jich děcka,
mé srdce, drahnou dobu zná je!
A přece noc jim, co mně ránem svítí!
Můj milý vplétal do vlasů mi kvítí
a ranní, čerstvou, vonnou rosou
mně umyl moji nožku bosou. —
Byl jenom sen to?! Věčně zdá se.
Duch ku věčné uletne kráse
a tělo najdou v hrobě brouci.
(Kloní hlavu k ňadrům.)
Mé srdéčko počíná tlouci,
to jeho drahá, dobrá ruka,
mně na srdéčko milý ťuká!
Chór starců:
Tok žalu lámou času skály.
Dítko (k matce):
Jak’s bledá, mámo, co ti schází?
Matka:
Chraň, Panno, dítě před nesnází!
Můj synáčku, můj drahý synku,
hleď veseleji na maminku! —
Dívka:
Mne mrazí tělo, — srdce pálí.
Chór vystěhovalců:
Veď, Panno, nás tou šerou dálí!
Starci:
A vyhledej nám klidnou hrudu!
Dítko:
Já s maminkou tam spáti budu.
Žena (k dívce):
Pojď! Plachtou v mrazu ovinu tě.
Dívka:
Nech, ženo! Nech jen! Dětské jsou to chutě.
Však srdce dosti zahřeje mi tělo!
Vždyť v žití, co kdy usilovně chtělo,
teď mojím zve se.
Vidíš, jak větřík jeho květem třese,
tam dříme tiše, dřime pod pažitem,
pak pozdraví ho jenom slunce svitem,
pak místo slzy rosa skane v půdu,
daleko někde, někde v dálce budu.
Chór starců:
Již nastal čas; ať zvedneme se jednou,
nech odpočívat jeho schránu lednou!
Dívka:
Ba schrána ledná, ale srdce vřelé,
já cítila je bíti ještě v těle;
polibek chladný, ale oko svítí,
on vpletl ve vlas z hrobu dnes mi kvítí
a sbranou, čerstvou s kalíškův mi rosou
tu umyl bílou, umyl nožku bosou.
O, věčně, věčně živé lásky síla!
Jen chvilku, bratři, bych se pomodlila:
(Klekne.)
Myšlenky mé víří temně; —
dávno usnul ku pokoji;
v boji
ujmi se mě,
Matko milosti! —
Na výsosti prosbu zvedej!
Hlava hoří, srdce v zimě.
Nedej
padnouti mně,
Matko milosti! —
(Vstane, hrabe prsť na hrobě.)
V snu z tebe milý vzdechne ke mně!
Chór vystěhovalců:
Odpusť nám drahá, svatá země!
Sklonili hlavy. Vlhký hled.
Rov žehná ruka naposled.
„Klid věčným!“ znělo nad spáči,
a průvod bídy dál kráčí.