Viděl jsem panenku ošacenou
stříbrem a démanty celou,
přilétla na koni, kouřil pěnou,
přelétla po polích střelou.
Přelétla po polích zima bílá,
v ruce to ledové kopí, mávla jím —
ostrý mráz snížek smílá,
drobounkým květiny kropí.
Hlavo má, sny mé kam dala jsi mi?
Ku květům pod sníh, má touho!
Cítím z mých myšlenek kopí zimy
ledové, zkované dlouho.
Často se myšlenky trapné něhy
odřekly rozvahou prostou;
rozvahy sotva vsak tají sněhy,
touze mé kořínky rostou.