Dědek shas. S ním stichly žalmy.
„Podívej se na to slunce —
nejkrásněji,“ řikával mi,
„svítí boží ve korunce.“
Vyšel měsíc; dědek vezdy
ruku zved již sotva moha.
„Vidíš, hochu, tyhle hvězdy
diadém jsou Pána boha.“
Jizba prázdna, večer němý,
v zpomínkách nám mysl vázne.
Měsíc svítí haluzemi
na dědkovo místo prázné.