Chodíval smutek jako stařec s holí
a neptal se, zda poděsí,
jako ta mlha nad lesem a v poli
se z nenadání rozvěsí.
„Vidíte, děti, život má své stránky,
na něž i starci vzpomenou,
jež poznamenal svojí do čítánky
červenou velkou písmenou.
A časem rádi přejdem ještě řádky,
než položí nás do země;
dnes nemám času, nemám na pohádky,
dnes, děti, nechte, nechte mě.“
A dědeček se schoulil na pecínce
a zabalil se do huně:
když zpomínal, byl jako děcko v plínce,
jak děcko, když se rozstůně.