Šel jsem luny za svitání
v háj, zelený háj,
slyšel jsem tam znenadání
hrát jak na šalmaj;
nevěřil jsem sluchu ani;
tich byl celý kraj.
Poslouchal jsem, šel jsem dále,
odkud zněl ten hlas,
líbezněj a zvučněj stále,
potom divě zas;
a ten hlas jak někde v skále
ozvěnou se třás.
Hned jsem myslil: Snad to mámí
lesních žen mne zpěv,
už jsem lesa průlinami
viděl jejich zjev
tam šerými pod skalami;
ve mně stydla krev.
Anebo to vyplašený
zpívá noční pták,
nebo snad jen vyděšený
sluch mne šálí tak?
Stál jsem u té skalní stěny,
nevěděl jsem jak.
Vtom ta skála rudě vzplála,
jak by to byl žár;
nad ní bílá kaple stála,
dávný, divný tvar,
nad ní dub, jako ta skála
zvětralý a stár.
Toho dubu každým svazem
vítr třás, či běs?
projel kostmi jako mrazem,
ale nezahles;
i ten zpěv teď ztichnul rázem; —
mrtvý byl ten les.
Šel jsem blíže, neviděná
moc mne táhla tam,
branka byla otevřená,
ale prázdný chrám;
u krypty jen byla žena
a já s ní byl sám.
Polo klečí, polo leží,
jako ten, kdo pad,
že jsem od kamene stěží
moh ji rozeznat,
jenž tu mrtvých spánek střeží; —
a z ní čišel chlad.
Měsíc oknem prokukoval,
měsícová zář
padala, já pozoroval,
v kamennou jí tvář,
a její prst ukazoval
v kryptu pod oltář.
Mrtvé-li to, neb to žije?
musil jsem jít blíž. —
Vyskočila, dech mi pije,
objala mne již;
a já cítil kolem šije
kamennou tu tíž.
Vzkřik jsem: Kletá moc to jaká
volala mne sem? —
Zasmála se: Jen zpěv ptáka,
svalila mne v zem.
Život ptáček, který láká.
Čihař smrt, — ta jsem!