V černý vlas tvé drahé hlavy
skrývám líc svou dnes,
ze světa k nám hlučné vřavy
nedoléhá hles,
z jeho bojů, jeho slávy —
jeho žal ni ples.
V krbu zvolna oheň hoří,
v pokoj lije svit,
na zdech matné stíny tvoří
jeho rudý kmit,
záře v stín, stín v zář se noří —
kdo má zvítězit?
Na tvé dumné čelo padá
stín a záře zas,
jako v letní večer v lada
padá stín a jas,
jako v oku, když se skrádá
slza z temných řas.
Co ten úsměv značí jasný?
co zas povzdech ten?
Ó, jest blaho — jeden krásný
v žití prosnít den!
Ó, jest muka vědět, šťastný
že to jenom sen!
V naše dlaně Čas, jak pílí,
hodí jeden květ,
hodí květ nám stříbrobílý,
pak ho žádá zpět —
i ať srdce puká, šílí,
— dá ho naposled!
A ty ve své duši snivé
tušíš roků běh,
cítíš, pozděj nebo dříve,
že zbude jen vzdech;
jedno srdce zbude živé,
druhé skryje mech.
V jednom srdci divé lkání,
v druhém klid a chlad,
jedno srdce: Na shledání,
lásko! — bude lkát,
druhému o lásce ani
nebude se zdát.
Nemysli! — Na tvojí tváři
chci mít dnes jen jas,
ať mi plným proudem září
v duši svět, pln krás —
vposled stín ať světlo zmaří;
— světlo má svůj čas.
Zde! — to vřelé políbení
dnes! — nač příští den?
dnešek náš a zítřek není,
štěstí hostem jen, —
a byť přišlo jenom v snění,
dnes nám stač ten sen.