Roste jedle vprostřed Sarajeva,
v šířku roste do půl Sarajeva,
a u vejšku do modrého nebe;
pod ní sedl deveř a snašička,
deveř snaše hedvábný šat krojí,
kabát krojí, na snachu pohlídá:
„Oj snašičko, červená růžičko!
zda jsi rostla na sosnu hleděcí?
nebo na jabloň, strom plodonosný?
nebo bratra mého v mysli nosíc?“
Snacha deveřovi tiše odpovídá:
„Oj devřínku, můj zlatý prstýnku!
nerostla jsem na sosnu hleděcí,
am na jabloň, strom plodonosný,
aniž bratra tvého v mysli majíc,
leč u matky jediná jsem byla:
krmívala mne medem a cukrem;
u večír mne vínem umývala.
o půl noci sladkou medovinou,
za svitání mlékem a pálenkou,
bych jí zbělela a zčervenala;
budívávala mne švižným prutem,
abych byla štíhlá a vysoká.“