Sedíc děvče po kraj moře,
samo k sobě takto mluví:
„Ach! milý a drahý Bože,
širšího-li co nad moře?
delšího-li co nad pole?
rychlejšího-li co nad kůň?
sladšího-li něco nad med?
a milejšího nad bratra?“
Odpovídá ryba z vody:
„Jaks ty děvče ještě sprosté!
širší než moře je nebe,
delší než pole je moře,
rychlejší než kůň jsou oči,
sladší nežli med je cukr,
milý dražší nežli bratr.“