U hory se dívka zastavila,
od jejích se lící hora skvěla,
od lící a věnce zeleného.
Vojsko královské okolo táhlo,
každý z vojska děvče pozdravoval,
krom jednoho mladého šviháka.
Ten k děvčeti dojev se svým koněm:
„Miluj mne, dí, děvčino spanilá!
milujme se, až se nabažíme.“
Odpoví mu děvčina spanilá:
„Jdi jen po svých, mladý ty jonáku!
nemiluji hodnějších jonáků,
což potom vás! královských vojáků.“