Ach, jak smutno mně a ouzko
roku letošního;
a mnohem ještě smutněji
za dne mně dnešního.
Jídlem, pitím bych povrhla,
na milého hledíc;
nespala bych, nedřímala,
na radě s ním sedíc.
O to bychom se s milencem
věrně poradili,
jak bychom se milujíce
věky protrávili.
Ó, bych mohla jen jeden rok
žít s tebou, milounký,
zdál by se mně ten celý rok
jako den kraťounký.
„Chtěl i já bych s tebou žíti,
má ty nejmilejší!
jsou nám ale nepříznivi
sousedé vedlejší.
Na nás neustále hledí,
na nás pozor mají,
a tatínka a matinku
na nás poštívají.“
Za svitání jsem se mladá
ze sna probudila,
a za šera jsem milého
ven vyprovodila.
Na práhu stojíc bělounkým
kroužila jsem šátkem,
aby ještě můj miláček
navrátil se zpátkem.
Navrať se, ty moje srdce,
důvěro má, vrať se;
nechceš-li se navrátiti,
aspoň ohledni se.
Slyšela jsem, má potěcho,
že se chceš ženiti,
až pojedeš pod věnečkem,
přijď se rozloučiti.
Zármutek a hoře vypuď
z mého ven srdéčka;
zapleť zármutek do hřívy
dobrého koníčka.
Zármutek a hoře rozsyp
po šírém políčku;
ať se promění mé hoře
v zelenou travičku.
V zele-zelenou travičku,
v růžové kvítečky:
všecky kvítky jsou růžové,
jeden nade všecky.
Jeden kvítek nade všecky
přec je červenější;
ač mně mnozí hoši milí,
jeden však milejší;
jeden nade všecky hochy,
to můj znejmilejší.