Rozhněvav se otec na synáčka,
velel jemu s očí odejíti,
do cizích krajin se odebrati,
do cizích nepovědomých vlastí.
Starší sestra koně mu vyvedla,
prostřední mu sedlo dolů snesla,
a nejmladší bičec podávala,
bičec podávajíc zaplakala,
plačíc takto k němu promluvila:
„Ach bratře, bratříčku spolurodný,
kdy se, milý, zase domů vrátíš?“
„Sestro, má sestřičko spolurodná!
u tatínka na zeleném sadu
ještě stojí tam ta suchá jabloň;
až se bude suchá jabloň pučet,
a bělounkým květem osněžovat,
tenkrát, sestřičko, se domů vrátím;
pohněvav se s otcem — otcem rodným,
opuštěn zůstanu dobrý jinoch.
Nemám ještě k sobě společníka,
není ještě milého mi druha,
není ještě věrného mi sluhy.
Buď tedy kůň dobrý — můj společník,
buď mým milým druhem — napnutý luk,
moji sluhové — kalené střely,
kam jich ssílám, tam sám nechodívám.“