Řeko, hluboká ty řeko!
tys unesla na vlnách svých
mládence mně předobrého,
milovníka mně milého,
mého srdce potěšení.
Za husté a temné lesy,
za vysoké, příkré hory
zakrývalo se sluníčko,
kdy s milým jsem se loučila. —
Horké linuly se slzy
mně ubožátku po lících.
Lásce jsem to přičítala,
lásce věrné k rozmilému,
jej prosíc v poslední chvíli:
„Přijeď zas, ty moje slunéčko,
navrať se, ty moje krásné —
vrať se ke mně, ty světlý měsíčku,
nezapomínej na ubohou;
v tobě silnou naději kladu,
nenechávej mne žít v žalosti —
ach, což já budu, až ty odejdeš?
Nahlídejte se, moje očka,
hleď s radostí, ty bídné srdce,
na svoje milé potěšení.
Sbohem, sbohem, můj miláčku!
vzpomeň si často na bědující.“
Milý mne pojal za bílé ruce,
přitisknul mne k vroucnému srdci,
silným hlasem odpověděl:
„Slyš mne, slyš mne, dívčino krásná!
a nežalostni, ty bílá labuti! —
Brzo milý tvůj navrátí se.“
„Ach, mé srdéčko to předzvídalo,
že jsme se loučili naposledy!“
Tak plakala hořem dívka,
tak se soužila pro nevěrného,
jehož milovala z celé duše.
Milý ji opustil a oklamal,
bohatou sobě vybral nevěstu,
a zapomněl na milovnici.
Přišla k dívce ta zlá pověst,
padlo jí na srdce velké hoře,
v duši zoufalost přišla mračná;
ona tu přišla na břeh Volhy.
Pozdní večer již se přichýlil,
nesvítily se hvězdy pošmurné,
bledý měsíc jedva prohlídal
skrz povlaky šerých oblaků;
ze zálesí hustohustého
jedva šeřil na vodu černou;
po horách šuměl sosnový bor;
vlny ječíce se obrážely
o příkrý svůj skalnatý břeh;
jak by se příroda umluvila
s těžkými úzkostmi jejími,
a s bědováním její duše.
Hlucho nářky se roznášely,
a pro šumot ostrých větrů
jedva slyšet bylo slova její:
„Vy vlny říčné, velebystré!
vy se hrňte k mému milému;
neste jemu pověst tuto,
neste návěští radostné,
jak jsem dlouho oplakávala,
dlouho nevěrnost svého milého,
a zlý nyní život dokonala;
nechť on spokojeně nyní žije!“ —
Rozstouply se černé vody,
zakypěly jaré vlny,
srovnaly se jak kdy jindy,
skryvše nešťastnou ve hloubi.