Ach, po louce, louce, louce zelené
chodil sem tam mládenec, měl oči sklopené,
truchlil, že nenašel svou milou pannu,
zaplakal, svěsil hlavičku na pravou stranu.
Uviděla ze světnice, z křivého okýnka
uviděla smutného rozmilá matinka:
„Synu můj, ty synáčku, synu, dítě milé,
proč chodíš tak nevesel, proč tak zasmušile?
Zdaliž já jsem příkoří tobě učinila,
příkorí učinila, tebe zarmoutila?“
„Zarmoutila, matinko, mne cizí krajina,
cizí mne krajina, za řekou dědina.
V dědině tam dvorec, ve dvorci panenka,
u vdovy tam panenka, jmenuje se Hanenka,
ta mne zarmoutila,
hoře učinila,
od ní přišla suchota
do mého života,
ta smutek nasypala do mých jasných očí.“