Padly husté mlhy na siné moře,
a zlá tesknost v jarobujné srdce;
nescházejí mlhy z siného moře,
nevychází úzkost ze srdce ven.
Není to hvězda, co se v šírém poli blyští —
leč malinký ohníček se tam kouří,
u ohníčku rozestlán koberec,
na koberci leží chrabrý, dobrý jinoch,
přitlačuje šátkem smrtnou ránu,
stírá mládeneckou krev kypící.
Podlé jinocha stojí dobrý jeho kůň,
tluče kopytem v máť vlhkou zemi,
jak by slovo mluviti chtěl k pánu:
Ty se posaď na mne, slúhu svého;
dovezu té, dobrý jinochu, k domovu,
k otci, mateři, v tvůj rod, k čeledi,
k malým dítkám, a k tvé mladé ženě.
Jak si tu vzdechnul chrabrý, dobrý jinoch:
nadýmaly se chrabrému křepká ňádra,
sklesly jinochovi bílé ruce,
rozcvřela se rána smrtná;
potokem se krev vylila horká.
Promluvil tu k svému koni dobrý jinoch:
„Ach ty koni, můj koníčku věrný,
účastníče nehody mé smutné,
dobrý konateli služby carské,
pověz, pověz ty mé mladé vdově,
že já pojal sobě druhou ženu;
že jsem s ni dostal v věno šíré pole,
nás že zasnoubila ostrá šavle,
a spat ložila kalená strela.“