Roznesla se o mně děvčině zlá pověst,
že jsem otce svého pohanila,
že jsem rodnou matku zneuctila,
chodíc sama k svému rozmilému.
Ach! za to na mne rozlítil se otec,
rozhněvala se rodná matinka;
připravil mi za to otec žalář,
vystavený bez dvéří a okének.
Jala jsem se svého otce prositi:
Vylom mně, můj otče, tři okýnka,
jedno okno do šírého pole,
druhé do zelené zahrady,
ach! a třetí okno tam na siné moře.
Vstanu za rána se svého lůžka,
pohlédnu já švárné děvče v šíré pole,
ničeho tam smutná nezahlédnu;
pohlédnu já švárné děvče v zelený sad,
vstříc mi ze sadu žalostně ptactvo pěje,
pohlédnu já švárné děvče na siné moře,
vidím kolem plynouti lodičku,
na lodičce mého rozmilého.
Z okénka jsem na milého volala,
bílým šátkem na milého kývala,
v okénku se milému poklonila:
„Sbohem buď, ty mého srdce miláčku,
snad tebe víc do smrti neuhlídám.“