Ach, kdyby kvítkům mrazy neškodily,
i zimou by kvítky rozkvetaly:
och, kdyby mne hoře nesoužilo,
to bych po ničem já netoužila;
neseděla bych tu podepřená,
nehleděla do šírého pole.
I já svého otce přemlouvala,
i já zlatinkému domlouvala:
„Nevdávej mne, otče, za muže,
nevdávej mne, jemuž nejsem rovna,
na velké se statky neohlížej,
nepohlídej na vysoké domy;
nebudu žít s domem — s člověkem jen,
nebudu s bohatstvem — ale s mužem.“
Šla jsem po síni, po nové síni,
ohrnula kožich sobolový,
aby můj kožíšek nevyšuměl,
aby nevyzvonily záponky,
co jsem řekla, a test můj neslyšel,
nepověděl to zas svému synu,
svému synu, mému manželovi.