Náramní větrové duli,
vlhká země povzdychala,
rozkolébalo se moře,
an na moři tone — moucha.
Křičela jak na vidličkách
v poslední hodince smrti:
„Ach! jak bídně za své beru,
záhubě se nevyderu.“
Sjížděli se tu plavcové,
dlouLonosí komárové;
přijížděli ovadové,
srdnatí bohatýrové;
přiletěli Tatarové,
chrousti, slavní bojarové.
Mouchu zdvihat začínali,
jeden k druhému volali:
„Jedni pilně vytahujte,
druzí lodí napravujte!“
Co zatím zdvihali mušku,
veleslavnou paní bžušku,
ona valem se zalila,
věčná smrt ji zachvátila.
Posléze ji vychvátili,
a na koráb položili.
Po siném moři jedouce,
tázali se kněžny, řkouce:
„Pověz, milá naše máti,
kde tě máme pochovati?“
Tělo bezdušné mlčelo,
plavcům takto v rozum vjelo:
Nuž! v rakev ji položíme,
zármutek náš odložíme.
A tak ji v rakev vložili,
po siném moři pustili;
potom hořce zaplakali,
a pryč se odebírali.