Můj drahoušku, krásné mé slunéčko!
jasný sokolíku, orle zlatokřídlý!
celý dlouhý tejden jsem tě neviděla;
tejden tomu, co mne hoře navštívilo;
zrovna sedm dní, co radost uprchnula,
co se proměnila v zármutek srdečný!
Nepoznáš, milý, víc dívčinu milou svou,
ana vadne jako bez deštíku tráva,
schne co v letním parnu kvíteček bez rosy!
Pust se jí zdá býti svět ten bez milého,
bez něho ji více družky nepotěší,
netěší ji plesy, hry a chorovody,
vyšly jsou jí z mysli, vyšly z obyčeje;
slzičky hrnou se jen z očí nevolně,
bez tebe pro krásné dny nemívá oko.
Tvojích jsem šlépějí po polích hledala,
semotam se pískem sypkým probráděla,
zdali bych s holoubkem svým se nepotkala,
zda bych uviděla svůj světlý měsíček;
v chladivém jsem borku na tebe houkala,
a těžkým vzdycháním tebe přizývala;
jediní ptáčkové mně odpovídali,
jediní ptáčkové se mnou bědovali.
Bez útočiště tu stála děvčina tvá,
bez útěchy tlouklo ohnivé v ní srdce.
„Přijď, ty má radůstko, potěšení moje!
vstup do světničky, kde nešťastná žije,
shledaje se brzo, brzo s utrápenou.
Delší nežli rok mně bez tebe každý den,
při tobě rok letí jako vlašťovička.
Bez tebe žít marné vše mé namáhání!
Jak z jara sluníčkem řeky se roztanou,
tak shledáním milý smutek se mne sejme;
jak se stromu listí větry opadává,
jako krásné léto před bujnými prchá,
tak já od zármutku nešťastnice umru;
mne zem pod studenou zármutek ukryje,
bez naděje, bez tebe, ty můj miláčku!“