Blízko zelené doubravy
protekala bystrá řeka,
podrývajíc kolmé břehy,
podmlývajíc žlutý písek,
vymlývajíc sypký písek,
a křoví s sebou zanášejíc;
na jednom křoví slavíček
truchlivou písničku pěje:
„Nikde nemožno hnízdo splétat,
z něho vyvodit mladých dítek.“
Stěžuje sobě i dobrý mládenec,
zavřen v tmavém pláče žaláři,
vzpomínaje na kraj otcovský:
„Nepřijdu já nebohý více
do krajiny mé otcovské,
neuvidím otce a matku,
neshledám se s rodinou svou,
nepomiluji mladé ženy,
nepokolíbám malých dítek;
ach, mně dobrému mládenci
souzeno hlavičku složit
v hanebném temném žaláři.“