Sil jsem proso na souvrati, nebudu ho žíti;
děvče krásné miloval jsem, nebudu ho míti.
Síti, nežíti, milovati, nevzíti!
Sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!
Tam nad mlejnem, pod jesenem, na vysoké stráni
slíbila mi má panenka věčné milování.
Věnec uvitý, prsten skvostně vyrytý
od ní dostal jsem, přece děvče nevzal jsem.
Ustům jako z máku kvítí hubinky jsem dával;
v tílku jako labuť bílém s větříčkem jsem hrával.
Láskou zplesal jsem, kudy šel jsem, vzdychal jsem;
v noci nespal jsem, přece děvče nevzal jsem.
Ráno, dřív než zvoník cinkal časně na klekání,
šel jsem, abych ptačí slyšel ranní radování,
Šel jsem za lesem, ale ach! co spatřil jsem,
nad tím ztrnul jsem, více děvče nechtěl jsem.
V roklince, tam v střemchách hustých děvče s jiným stálo,
on ji líbal, tlačil, vinul, děvče se jen smálo.
Já pak zvolal jsem: Darmo v noci nespal jsem,
sil jsem, nežal jsem, miloval jsem, nevzal jsem!