Smutno, teskno na vše strany,
kam se koli obrátím;
potěšení jsem zbavena,
bolestí srdce trápím.
Kam se děla kratochvíle?
kam se děla má radost?
potěšení jsem zbavena,
následuje mne žalost.
Ó kýž mohu ptáčkem býti,
jen se na tě podívat!
ó kýž mohu tam letěti,
radost srdci udělat!
Není možná, to nemůž být,
musím se tak trápiti,
tebe, radost má jediná,
musím zbavena býti.
Kam se koliv jen obrátím,
všudy jdeš mi před oči;
po tobě se, můj Karlíčku,
upřímná mysl točí;
ty jsi sám ten jediný,
tak hluboce v srdci mém,
aby jiných tisíc bylo,
ty jen přec nepůjdeš ven.
Ach kýž jsem tě nepoznala,
kýž nevkročila k tobě;
aneb nikdý nespatřila,
nebylo by líto mně.
Když tě mám zbavena býti,
raděj volím umříti,
nežli se tak, ve dne v noci,
ustavičně soužiti.
Slyším smutné naříkání
přes hory, černé lesy;
slyším, slyŠím smutné Ikání,
srdce z toho se děsí!
Má roztomilá Marínko,
ty si na mne stěžuješ?
milovníka v celým světě
věrnějšího nenajdeš.
Ale sama víš, Marínko,
že jináč nemohlo být,
že naše si věrné srdce
musely se rozejít.
Však ty mně vždy drahá budeš,
a v mém srdci zůstaneš,
doufej v Boha, nenaříkej,
zase štěstí dostaneš.
Nevzpomínej tuze na mne,
nepřidávej bolesti,
trápíš-li ty tvoje srdce,
já mnoho musím snésti.
Měj naději, že tvá žalost
v radost se ti obrátí,
zas ti potěšení přijde,
blaženost se navrátí.