Časně ráno po neděli
česal Heřman koně vraný,
přišla k němu jeho matka,
přinesla mu čtyry jabka:
„Kam pojedeš, Heřman mladý,
pěkné koně máš sedlany?“
Pojedu já pro svou milou,
pro Dorničku roztomilou.
„Nejeď, Heřman, nejeď pro ni,
pošlem pro ni koně vrany.“
To bych ani neudělal,
neb jsem sobě lidí nazval,
abych nyní doma zůstal.
„Bodejž Heřman hlavu srazil,
víc se domů nenavrátil.“
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
a troubili, bubnovali.
Když přijeli na louku,
tam pod tu lípu zelenou,
koníček zlámal nožičku,
Heřmánek srazil hlavičku.
Dlouho stáli, rozmlouvali,
a muziky přece hrály.
Počali se ho vyptávat,
mají-li jeti pro ni?
Jeďte si mně přece pro ni,
pro mé zlaté potěŠení.
Nebude-li mně samému,
bude bratru nejmladšímu.
Jeli, jeli, zase jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
Když jsou přijeli nahoru
k Novosedlickému dvoru:
„Jdi ty, Dorničko, otvírat,
svoje svatebčany vítat.“
Dornička otevřela,
a hned se ulekala:
„Vítáme vás, svatebčani,
kdepak jste ženicha nechali?“
Ženich je nám doma zůstal,
svatebčanům stoly chystal.
„U kolik svateb jsem byla,
nikde jsem to neviděla,
aby ženich doma zůstal,
svatebčanům stoly chystal.“
Matička jim ji nechtěla dáti,
až budou ženicha míti.
Jen vy nám ji přece dejte,
a Dorničce nezbraňujte.
Matička ji vystrojila,
co slušného, šaty dala,
ji z domu vyprovodila;
a smutně sobě naříkala.
Jeli, jeli, přece jeli,
na citeru, housle hráli,
troubili a bubnovali.
Když jsou přijeli na louku,
tam pod tu lípu zelenou,
Dornička se z vozu nahnula,
krev červenou uhlídala:
„Ach, to je krev mého Heřmana.“
Ach, to není krev člověčí,
ach, to je krev zvířecí;
zabil Heřman tučnou lani,
aby uctil svatebčany.
Jeli, jeli, pořád jeli,
na citeru, housle hráli,
a troubili, bubnovali.
Když jsou přijeli nahoru
do Heřmanového dvoru:
Jděte, matičko, k vítání
této nešťastné nevěsty.
„Vítám tě, nešťastná nevěsto,
kýžs byla hlavu srazila,
nežs mého syna poznala.“
Jdi ty, bratříčku, k vítání
této nešťastné švagrovy.
Jdi ty, sestřičko, k vítání
této nešťastné švagrovy:
„Vítáme tě, švagrova má,
abys v roce syna měla!“
Matička jí za zlé měla,
že je ji tak přivítala.
„Copak vy mi za zlé máte,
a však vy mne taky vdáte.“
Když bylo vejpůl večeři,
začali hranu zvoniti, —
Dornička se hned ulekla:
„Ach, komuž to hranu zvoní?
jistě mému Heřmanovi!“
Heřmánek v komoře leží,
že ho jeho hlava bolí.
Umřelotě pacholátko,
a to malé nemluvňátko.
Dornička se hned ulekla,
a brzo pravdu poznala,
v okamžení dokonala.
Potom je pochovali,
do jednoho hrobu dali.
Kdo okolo toho chrámu jdete,
tak se každej pomodlete.
Tu leží Heřman s Dorničkou
jako bratr se sestřičkou.